Jel jsem stopem k Baalbeku, jedné z nejvýraznější památek starověku. Vzali mě na okolo projíždějící traktor tři mladí kluci nadšení, že mají cizince. Traktor je sice pomalé vozidlo, ale základním pravidlem stopaře je: lépe se špatně svézt než dobře jít pěšky. Navíc jsem nespěchal, kluci byli přibližně mého věku a uměli aspoň trochu anglicky. Co víc si může baťůžkář přát. Navíc tu byla šance, že mě pozvou na čaj nebo kávu, Libanon je totiž neuvěřitelně pohostinná země.

Tipoval jsem správně, dostal jsem nejen čaj a kávu, ale i nabídku noclehu. Ve vlastním spacáku, ale byla ve hře postel, střecha nad hlavou a večerní mejdánek. A právě tady nastal problém. Hoši se rozhodli, že nejlepší suvenýr, který si můžu z Libanonu odnést, je nějaké vzpomínkové tetování. Tetovací strojek k dispozici byl a trocha alkoholu na povzbuzení taky. Jenže já žádné srdíčko propíchnuté deštníkem nechtěl a kostrbatý nápis I love Libanon už vůbec ne. Sice mám rád přírodu a trochu se orientuji v botanice, dokonce je mi libanonský národní strom velmi sympatický, ale ani cedr, který mají na vlajce, by se mi na ruce nezamlouval.

Kluci byli nadšení a já byl zděšený. Nebudu vás napínat, ukecal jsem to. Lhal jsem, že bych rád v budoucnu pracoval v diplomacii, proto cestuji, abych poznal cizí země. Jenže u nás diplomat nesmí být tetovaný. Vzal jsem si jejich adresy s tím, že až budu velké zvíře, tak je k nám pozvu. Do diplomacie jsem nešel, adresy ztratil a tetování nezískal.

Umím si totiž představit, že by se mi časem znelíbilo. Tetování je dnes extrémně módní; ty tam jsou časy, kdy kérka ukazovala na neblahou zkušenost s pobytem za mřížemi. Naopak. Tetování je in a skutečně může být celoživotní ozdobou. Jenže chce k tomu přistupovat opravdu s rozmyslem; ne někde na cestě s náhodnou známostí po pár skleničkách, kdy vám něco podobného může přijít jako fakt skvělý nápad. Baví mě sbírat bizarní fotografie, které ale krom své estetické hodnoty nesou i nějaké další poselství.

Jednu "tetovanou" ve své virtuální sbírce mám. Akt, či spíše portrét s odhalenými ňadry jedné velmi staré dámy. Kůže rozbrázděná vráskami a mezi prsy vytetovaný velký nápis, časem a povolenou elasticitou kůže už poněkud rozostřený. Velkými písmeny a nehezkým fontem hlásat: "FOREVER EIGHTEEN", tedy navždy osmnáct. Vypadalo to v černobílé fotce zajímavě. Jenže nebylo to mých osmnáct a moje hruď, to bych se asi na to díval jinak.

Vzhledem k angličtině a věku tipuji, že mohlo jít o šedesátá léta, volná láska, hnutí hippies a mejdanové vzplanutí pro vtipný nápad. Umím si představit, že v průběhu života už jí to mnohokrát až tak vtipné nepřišlo. Třeba by ráda sáhla k odstranění tetování, jenže tehdy to nebylo tak jednoduché, nešlo to bez jizev a později, jako babička, už byla nad to povznesená. Určitě, když se nechala takto vyfotit. A nebo šlo o celoživotní volnomyšlenkářku, kdo ví.

V každém případě se dnes už nevhodné tetování odstranit dá. A bez jizev, ale mnohem lepší než odstraňovat následky neuváženého rozhodnutí je dobře si akt tetování rozmyslet. A rada na závěr. Pokud nejde o vlastní děti, vynechejte jména. Milenci a milenky, i ty největší lásky, se mohou během života změnit i několikrát.