Jak reagovali její blízcí, když jim sdělila svou diagnózu? Jak o tom mluvit, anebo radši nemluvit s těmi ostatními? Co může nemocný očekávat od lékařů a také sám od sebe? A hlavně: jak žít během i po této zkušenosti "normální" život? Čtivá kniha zachycuje autorčiny zásadní poznatky a zážitky, které mohou pomoci všem ženám, jimž vážná nemoc obrátí život naruby. S nimi i s jejich nejbližšími se Andrea Kábelová nyní - bez příkras a beze strachu - dělí o svůj tehdejší prožitek, obavy a naděje. Kniha vychází 7. dubna, kdy si připomínáme Světový den zdraví. Vydává ji Nakladatelství ZEĎ novinářů Jana Perglera a Jana Dražana, zaměřené na literaturu s poutavými příběhy.

"Impuls k vydání mi dodala dobrovolnice Linda, která pomáhá onkologickým pacientům a zdravotně handicapovaným lidem. Řekla mi: Tohle by si měli přečíst ti, kteří jsou stejně nemocní nebo mají někoho nemocného v rodině, protože by jim to mohlo pomoct," říká Andrea Kábelová, původní profesí novinářka. "A tak doufám, že opravdu pomůže. I kdybych je jen rozesmála," dodává autorka, která s vědomím diagnózy rakoviny prsou žije od roku 2015.

Psaní jako pomoc i očista
O své zkušenosti vypráví Andrea Kabelová zpříma a vtipně. Nic neskrývá a nešetří detaily. A dokáže být někdy pěkně ironická a ostrá. Tak, jak si její situace - a také její smrtelně nebezpečná souputnice a soupeřka "račice" - právě zaslouží. "Knihu jsem začala psát pro svoji osobní potřebu jako svou bytostně intimní zpověď. Potřebovala jsem ze sebe dostat všechno, co se mi přihodilo. Byla to moje terapie i očista," vysvětluje se Andrea Kábelová, jejíž prvotina nezapře dlouholetou zkušenost s psaním, které musí čtenáře nejen pravdivě informovat, ale i okamžitě zaujmout.

Svůj osobní příběh tak prolnula s pohledem do zákulisí komunální politiky, kde tehdy působila, a dostala do něj i atmosféru 90. let, kdy bylo možné zažít opravdu leccos: třeba posezení v hospodě U tygra se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Svižně napsaná kniha si všímá i vážných diagnóz slavných lidí, jako byla Angelina Jolie nebo Karel Gott, se kterým autorku váže krásná osobní vzpomínka.

Jak říká Andrea Kabelová, jediným pozitivem vážné nemoci je, že pročistí vztahy a proseje lidi kolem nemocného. "Jen ti opravdoví přátelé zůstanou a pomáhají, seč můžou. Pomocnou ruku a opravdový zájem mi poskytli i lidé, o kterých jsem si nikdy nemyslela, že by mě měli bůhvíjak rádi. Jsem jim za to neskonale vděčná. A doufám, že jim to nikdy nebudu muset oplácet a že mou pomoc nebudou potřebovat. Že nás všechny čeká už jenom "Olé, ruka hore!". To si přeji ze všeho nejvíc," uzavírá.