Žena měla poloviční podíl na chatě, kterou zdědila se svým bratrem, a vlastnila auto. V době, kdy se na ombudsmanku obrátila, věděla, že opatrovník s majetkem nakládá, nicméně bez ohledu na její přání a bez toho, aby jí o těchto krocích řádně informoval. Po konzultaci s opatrovníkem žena souhlasila s prodejem svého spoluvlastnického podílu na chatě, nesouhlasila však s částkou, za kterou měl být prodán. Opatrovník na její výhrady nedbal a předložil okresnímu soudu ke schválení smlouvu o prodeji. To zdůvodnil tak, že vzhledem k zdravotnímu stavu žena chatu neužívá a v budoucnu využívat nebude.

"Při jednání jménem opatrované by měl opatrovník jednat spolu s ní, jen pokud to není možné, může jednat v jejím zájmu," vysvětluje ombudsmanka Anna Šabatová a dodává: "hospodaření s majetkem opatrované je jedním ze základních povinností opatrovníka. Zároveň jde o oblast, jež je nejpodrobněji upravena zákonem a nejpečlivěji kontrolována soudem. Při nakládání s majetkem opatrované musí opatrovník postupovat s péčí řádného hospodáře. To znamená, že se opatrovník musí starat o svěřený majetek a chránit ho s dostatečnou předvídavostí."

Z rozhodnutí opatrovníka došlo také k likvidaci auta stěžovatelky. Auto bylo v průběhu blokového čištění odtaženo na parkoviště a později pozbylo platné osvědčení o technické způsobilosti. Žena ho nevyužívala a narůstaly jí poplatky za parkování. S likvidací by pravděpodobně sama souhlasila, avšak tento krok s ní opatrovník vůbec neprojednal. O likvidaci svého auta se dozvěděla až během šetření ombudsmanky.

"Opatrovník by měl sloužit jako vykonavatel vůle opatrované. Jeho samostatné jednání je zákonem omezeno na případy, kdy není možné názor opatrované zjistit, ať už z důvodu jeho kognitivního omezení, nebo se jedná o situaci, která nesnese odkladu. Vždy však musí opatrované vysvětlit povahu a následky právního jednání, které za ni činí," uvádí k případu ombudsmanka Anna Šabatová.

Žena si také stěžovala na nedostatečný zájem opatrovníka o ni během pobytu v psychiatrické nemocnici. Z šetření ombudsmanky vyplynulo, že ji pracovnice pověřena opatrovnictvím navštěvovala jednou za rok a jiný kontakt se odehrával pouze písemně a to z iniciativy stěžovatelky. Pracovnice se také nezajímala o zdravotní stav ženy nebo o to, jestli v nemocnici nějak nestrádá. Netušila například ani to, zda má žena povoleny vycházky.

"Pro řádný výkon povinností opatrovníka je nezbytný osobní kontakt s opatrovanou. Zákon stanoví, že opatrovník musí s opatrovanou udržovat vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelné spojení a projevovat o ni skutečný zájem," vysvětluje ombudsmanka a dále uvádí: "to, že je žena v ochranném léčení, kde jsou její potřeby částečně uspokojeny, neznamená, že opatrovník může absolutně rezignovat na veškeré své povinnosti."

Ombudsmanka vytkla městu, které mělo zajišťovat výkon opatrovnictví, celou řadu pochybení. Město nakonec chyby uznalo a sjednalo dostatečnou nápravu, která by podobným situacím měla do budoucna zabránit.